O Číně je často tradováno, že rostoucí spotřebu energie pro svojí rostoucí ekonomiku kryje (téměř) výhradně stavbou uhelných zdrojů. Že v Číně budování uhelných zdrojů docház je bezpochyby pravda, ale mimo to zde dochází a bude docházet k mohutnému rozvoji obnovitekných zdrojů energie (OZE).

Zdroj: www.reuters.com

Podle této rok staré zprávy agentury Reuters z 11. ledna 2024 chystá Čína v období 2023 – 2028 vybudování většího instalovaného výkonu energetických OZE než zbytek světa dohromady. Mezinárodní energetická agentura (IEA) ve své zprávě Renewables 2023 uvedla, že Čína v období 2023 – 28 vybuduje 56 % světových přírůstků instalovaného výkonu OZE. Očekává se, že Čína ve sledovaném období navýší svůj instalovaný výkon OZE o 2 060 gigawattů (GW), zatímco zbytek světa přidá 1 574 GW, ukázaly údaje IEA. Pro srovnání – instalovaný výkon jaderné elektrárny Temelín je 2,2 GW.

K tomu doplňujeme zprávu z letošního 16. ledna, která potvrzuje, že Čína rozvoj soustavy OZE myslí opravdu vážně a která říká, že Čína výrazně navýší inestice do svých energetických sítí (zřejmě včetně výkonných a kapacitních bateriových úložišť), aby na přijatelnou úroveň snížila ztráty elektrické energie, vyrobené z nestabilních obnovitelných zdrojů.

Tyto informace opět potvrzují světovou dominanci Číny v oboru využívání OZE i elektrifikaci svého hospodářství a dopravy, z velké části postavené na vyuužití těchto obnovitelných zdrojů.

Martin Boháč

Lednový Železničář roku 1963 přinesl jeden z mnoha zajímavých článků, pojednávajících o ne úplně příznivé situaci na železnici z pohledu kultury cestování. Tak jako vždy se zabývala tímto problémem i Komunistická strana Československa, a to dokonce na svém sjezdu, neboť dle formulace článku se tehdejší železnice „stáva citlivým problémom pri zabezpečovaní náročných úloh na úseku prepravy cestujúcich a tovarov“.

Neboli si nejvyšší stranické i státní orgány uvědomovaly, že železnice začíná zaostávat za požadavky doby a stává se pro cestující i přepravce poněkud neatraktivní. Článek pak čtenáře seznámil s některými řešeními v oblasti zlepšování čistoty osobních vozů, včetně typických dobových těžkostí, jako například obtížným zajišťováním výroby požadovaných strojů v rámci direktivně řízeného plánovaného hospodářství.

Martin Boháč

Před několika dny oznámily příslušné úřady stázu Illinois, že konsorciu čtyř firem schválily dotaci 100 milinů dolarů na vybudování dobíjecí infrastruktury pro těžká nákladní vozdla podél dálnic v tomto státě.

Dobíjecí stanice tahačů firmy Schneider v kalifornském El Monte. Zdroj: https://electrek.co

Jedním ze členů tohoto konsorcia je i firma Tesla, která již začíná vyrábět svůj elektrický tahač Tesla Semi.

Tahač Tesla Semi, zdroj https://techcrunch.com

Podrobnější informace lze nalézt v několika zprávách na internetu, například zde nebo zde.

V rámci akce bude vybudováno 345 nabíjecích portů a stání pro vozidla na 14 místech a nabíječky budou diponovat nabíjecím výkonem v rozsahu od 150 kW po 1 MW. Zajímavou informací je, že většina dobíejcí infrastruktury pro nákladní vozidla byla ve Spojených státech zatím vybudována na obou pobřežích, a v případě státu Illinois se tak jedná o jeden z prvních dobíjecích systémů v americkém vnitrozemí.

Zajímavou otázkou tak bude, jak se k se k celé věci bude stavět zatím stále velmi silná americká nákladní železnice, které může v dálkovém elektrickém (a časem i autonomním) truckingu vyrůst úplně nová a nebezpečná konkurence.

Martin Boháč

Před „dvěma třetinami“ století, tedy před 66 lety, v lednu 1959, přineslo první tohoroční číslo časopisu Železničář pozoruhodnou zprávu o výsledcích celostátní socialistické soutěže k zvýšení úrovně cestování.

Na soutěži není zajímavý jen její obsah, ale také přístup, který k ní jednotlivé zúčastněné složky zaujaly. Téměř by se dalo říci, že po deseti letech budování socialismu již prvotní nadšení poněkud opadlo. Co se týče nejčastějších výtek k hodnoceným objektům, vedou hned na první pohled výhrady k veřejným toaletám na železničních stanicích, těsně následované prodejem a konzumací alkoholických nápojů a též intenzivním kouřením v cestujícím přístupných prostorech.

Martin Boháč

Před sedmašedesáti lety, v prosinci 1957, přinesl časopis Železničář celkem rozsáhlý článek nazvaný 37 gramů paliva stačí atomové lokomotivě k provozu na jeden den.

Titulní strana časopisu Železničář 12/1957. Na něm ale není zachycena americká atomová lokomotiva, ale československá „bobina“ E 499.010 v Pardubicích při zahajovací jízdě elektrické trakce z Prahy do České Třebové 7. listopadu 1957.

Text je velmi zajímavý, a ačkoli se snaží být spíše obecný je celkem snadné se dovtípit, jakou lokomotivu popisuje.

Podle všeho jde o experimentální lokomotivu X 12, o které si lze něco přečíst zde nebo zde. Jak již dnes víme jednalo se bohužel o utopickou slepou uličku, i když samozřejmě velice zajímavou.

Nákres lokomotivy X-12. Zdroj: reddit.com

Martin Boháč

Minulý pátek jsme zde přinesli příspěvek o elektrifikaci poslední míle silničního dopravce LKW Walter. Z tohoto a podobných příspěvků by se mohlo zdát, že silniční elektromobilita je velké téma současnosti, ale technicky jde o záležitost starou jako je automobilismus samotný. O tom se můžeme přesvědčit i nahlédnutím do časopisu Svět motorů, konkrétně do jeho 46. čísla roku 1975.

Článek nese název ELEKTROMOBIL, představy a skutečnost a poměrně detailně popisuje tehdy známé výhody i slabiny bateriového pohonu silničních vozidel. Po jeho přečtení si každý může udělat názor, jak moc byl či nebyl tento téměř padesát let starý text prorocký.

Martin Boháč

Rakouská pobočka firmy Coca Cola, Coca-Cola HBC Austria, a silniční dopravce LKW Walter oznámili nasazení prvního bateriového tahače na přepravy pro rakouskou Coca Colu. Toto nasazení opět potvrzuje, že elektrické tahače jsou pro tento charakter výkonů optimální.

Zdroj: https://www.lkw-walter.com

Celá tisková zpráva je k nalezení zde.

Zdroj: https://www.lkw-walter.com

Za povšimnutí stojí, že i pro tyto přepravy – resp. minimálně jejich mediální prezentaci – byl použit intermodální návěs, jejichž je LKW Walter jedním z největších evropských provozovatelů. Byla tak (možná i trochu kouzlem nechtěného) nastíněna budoucnost, kdy železnice bude fungovat v přepravách intermodálních jednotek na delší vzdálenosti a elektrické a více či méně autonomní tahače budou zajišťovat jejich ekologickou a bezpečnou první a poslední míli.

Martin Boháč

Před pětašedesáti lety, v prosinci 1959, uveřejnil časopis Železničář zajímavou „důlní“ historku“, podepřenou velmi zajímavými vizemi budoucnosti a filozofickými úvahami okolo nich, včetně autonomního – jak se dnes říká – ovládání různých dopravních prostředků.

Historka je to velmi zajímavá sama o sobě, opět velmi pěkně zachycující těžkou a dnes těžko představitelnou službu na parních lokomotivách, v tomto případě úzkorozchodných v povrchovém hnědouhelném lomu.

xxxxxxxxxxxxx

Martin Boháč

V návaznosti na příspěvek z tohoto týdne o rozvoji železniční kontejnerové dopravy v Indii přinášíme další informaci z podobné části světa, tentokrát Saudské Arábie. Včera, 21. listopadu 2024, přinesla saudskoarabská média média informaci, že tamní ministr dopravy oznámil prodloužení současné železniční sítě, dlouhé 5500 kilometrů, až na 8000 kilometrů, které by mělo být realizováno v příštích letech.

Zdroj: https://www.sustg.com

Saudskoarabská železnice (ale i železnice Spojených arabských emirátů) jsou velmi zajímavými a v Evropě téměř neznámými železničními systémy, které v posledních letech zaznamenávají prudký a nejen v Evropě nepředstavitelný rozvoj. Zjednodušeně lze říci, že v osobní dopravě se orientují na evropský a východoasijský model, tedy výkonnou příměstskou dopravu a dálkovou dopravu vysokorychlostní, a v nákladní dopravě pak na model severoamerický, tedy na dlouhé těžké nákladní vlaky, využívající nejzazší dosažitelné extrémy technických možností konvenční železnice na normálním rozchodu, včetně intermodálního Doublestacku.

Zdroj: https://container-news.com/

Ministr ve zprávě mimo jiné uvedl, že „s vizí a podporou našeho moudrého vedení se Království chystá realizovat nebývalý růst své železniční sítě, která se v nadcházejících letech rozšíří na více než 8 000 kilometrů. Tato expanze dále upevní pozici Saúdské Arábie jako globálního logistického hubu“. Rozšíření by mělo zahrnovat především tzv. Severní síť, která spojí hlavní město Rijád s Jordánskem, a Východní síť, spojující Rijád s pobřežím Perského (v arabském světě ovšem Arabského) zálivu.

A ambice obou železnic mimo jiné dokládá i jejich velkorysá prezentace na letošním ročníku veletrhu Innotrans v Berlíně.

Martin Boháč

Před pětašedesáti lety, v říjnu 1959, informoval časopis Železničář roku 1959 své čtenáře dvěma zajímavými texty o tom, jak se daří zlepšovat nákladní železniční dopravu včetně poukázání na přetrvávající nešvary a dále o získání Rudých praporů Ústřední rady odborů některými železničářskými kolektivy.

Z obou textů je velmi dobře patrné, jak moc se svět za 65 let změnil.

Martin Boháč