Rychlý pokrok nákladní silniční elektromobility ilustrují dva nové modely tahačů Renault, E-Tech T 780 a E-Tech T 585 s uváděným dojezdem až 600 km na jedno nabití. Vozy podporují ultrarychlé nabíjení výkonem až 720 kW, které umožňuje nabití baterie na dojezd 350 km za 45 minut, tedy během povinné přestávky řidiče.
Zdroj: x.com
Tyto parametry dokazují, že bateriová elektromobilita se již stává prakticky použitelnou a je otázka, zda v ní na poli čisté mobility roste pro železnici partner nebo konkurent. Více informací lze nalézt zde, zde, nebo zde.
Zatímco minulý týden jsme si zde přinesli dobový optimistcký článek z domácího prostředí, dnes se podíváme na pěknou ukázku práce tehdejší propagandy v případě informování o dění v tzv. kapitalistických státech.
V září 1956 přinesl list Železničář informaci o modernizaci španělských železnic Renfe v období po druhé světové válce:
Jelikož nesporný pokrok nebylo možné zastřít, byl celý text zahalen do protiamerického hávu, kdy byla zdůrazněna americká militarizace Španělska a drancování jeho nerostných zdrojů.
Ve svém první čísle roku 1960 přinesl časopis Železničář optimistický úvodník, který čerpal z projevu soudruha ministra dopravy Františka Vlasáka, předneseného 20. října 1959.
Projev je optimistický ve všech směrech, kvantitativních i kvalitativních, a odkazuje se na ambiciozní plány třetí pětiletky.
Dnes ovšem víme, že ve skutečnosti výhled tak radostný nebyl, neboť třetí pětiletka, která měla trvat do roku 1961 do roku 1965, zůstala jen dvouletkou, neboť byla již v roce 1962 zrušena, a to s katastrofálními dopady na celé československé hospodářství,
Jedná se o bezpochyby zajímavou myšlenku jak využít jinak těžko využitelný prostor pro instalaci solárních panelů a výrobu čisté elektrické energie. Samozřejmě otázkou je praktické fungování tohoto řešení, kdy je třeba uvažovat možná poškození panelů od jedoucích vlaků, případně možný vandalismus. A v neposlední řadě je otázka jaký má instalace panelů vliv na údžbu železničního svršku a podobně. Nicméně autoři projektu jsou přesvědčeni, že nic z tohoto nebude mít na na jeho úspěch zásadní vliv. Což pochopitelně posoudí a rozsoudí až budoucnost. Další informace o historii této myšlenky naleznete ještě například zde nebo zde.
Doslova před několika dny, v neděli 19. října 2025, oznámily Saúdskoarabské železnice (SAR) investici 7 miliard amerických dolarů do nové, 1500 km dlouhé železniční tratě, které spojí přístavní město Džida u Rudého moře s hlavním městem Rijádem a přístavem Dammám, který leží na břehu Perského zálivu.
Prezentace SAR na loňském veletrhu Innotrans. Foto autor
Projekt je velmi ambiciozní a má sloužit osobní i nákladní dopravě. Není bez zajímavosti, že jak SAR, tak železnice Spojených arabských emirátů, Etihad Rail, využívají ta nejlepší a nejosvědčenější řešení ze světa: v osobní, příměstské a vysokorychlostní ta z Evropy a Číny, a v nákladní ze severní Ameriky, včetně kontejnerového Doublestacku.
O projektu, nazývaném též Saudi Arabia Land Bridge, se lze více dočíst například zde. Železnice v této části světa zažívá v poslední letech bouřlivý rozvoj, možná nejintenzivnější na celé planetě, a to bez většího zájmu odborné i laické veřejnosti.
Dva propagační snímky ze stánku zmíněných Etihad Rail taktéž z loňského Innotransu. Severoamerický vzor je zde patrný na první pohled. Obě foto autor.
Před sedmdesáti lety, v říjnu 1955 se v odborném železničářském tisku, tentokrát v listu Vršovák, který jak název napovídá v té době vycházel pro zaměstnace železniční stanice Praha-Vršovice, objevila další kauza, dnes už (naštěstí) jen těžko představitelná.
Šlo o problém kouření v dvounápravových osobních vozech řady Ce, kde pro nekuřáky byla vyhrazena kupé a pro kuřáky velkoprostorový oddíl. Tímto rozdělením ale docházelo k tomu, že se cigaretový kouř dostával z chodbičky podél kupé i do nekuřáckých kupé.
Hned v prvním čísle časopisu Železničář v roce 1963 vyšel jeden z mnoha článků, který – i možná trochu kouzlem nechtěného – informoval své tehdejší i dnešní čtenáře o stavu československé společnosti a železnice asi trochu více, než jeho autoři zamýšleli.
Téměř před sto lety, v dubnu 1926, vyšel v časopise Železniční revue článek, popisující dopravní poměry v Praze, tehdy rychle rostoucím novém hlavním městě nového státu, Československa.
Železniční doprava (Masarykovo nádraží) a doprava pouliční v Praze někdy ve druhé polovině 20. let. Zdroj: internet
Článek jse skutečně pozoruhodný, když například popisuje prudký růst automobilsmu v prakticky středověkém městě, které na tento nový dopravní prostředek není vůbec připraveno. Nebo, že jsou plánována čtyři nákladová nádraží, přičemž první mělo být u Červeného dvora, neboli později skutečně vybudované Nákladové nádraží Žižkov (tehdy ovšem téměř celé ležící na katastru Strašnic). A nebo tehdejšího čtenáře informuje o řešení železniční osobní dopravy, kdy dálkové vlaky měly být ukončeny na okrajových nádražích a spojení mezi nimi přec centrum města měly zajšťovat elektrické jednotky.
Až dnes, po stu letech, můžeme posoudit, jak moc byly nebo nebyly tyto představy utopické a jak se naplnily nebo nenaplnilly.
V kontextu nekonečného příbehu kolem zachování/nezachování železničního mostu pod pražským Vyšehradem se podívejme do dalekého zahraničí, jak zde nakládají s vysloužilými železničními mosty.
Jedním z příkladů využití železniční dopravě již nesloužícího železničního mostu je takzvaná „Walkway over the Hudson“ v americkém státě New York. Jde o bývalý železniční most, překračující v městečku Poughkeepsie řeku Hudson, asi 110 km severně proti proti proudu od jejího ústí do moře v New Yorku.
Most pochází z roku 1889 a železniční doprava na něm byla zastavena v roce 1974 po poškození způsobeném požárem. Více o jeho historii a současnosti lze nalézt například zde.
Dnes most funguje jako lávka pro pěší, nabízející úchvatné pohledy do údolí řeky Hudson – i když zde jde vlastně již o jeho ústí do oceánu, kde se projevuje příliv a odliv (se zpožděním 4,5 hodiny proti hladině oceánu v New Yorku).
Z mostu jsou pozorovatelné i nákladní vlaky společnosti CSX na pravobřežní trati podél řeky Hudson.
Na mostě se lze dovědět i leccos o jeho historii a renovaci.
Všechny snímky autor 2013 – 2025
Podobnou atrakcí je pak přímo New Yorku, a to v centrální části Manhattanu, známá High Line, vzniklá z někdejšího vyvýšeného nákladního kolejiště.
V roce 1959 přinesl časopis Železničář ve svém říjnovém čísle reportáž o nocležně v Chebu.
Zdroj: časopis Železničář 10/1959, strana 254
Ta by sama o sobě nebyla až tak zajímavá, zajímavé ale je, že se jednalo o svým způsobem kořistní objekt. Jak je i v článku popsáno, patřila nocležna až do roku 1945 německým DR, a to i před rokem 1938, jelikož hned několik tratí ústících do Chebu patřilo vždy německým entitám. Byly to tratě od Wadlsassenu, Schirndingu, Selbu/Aše a Plavna, přičemž až do doby po první světové válce patřily první tři z nich Bavorským královským státním drahám, resp. jejím předchůdcům, a poslední jmenovaná pak saským státním drahám. Neméně zajímavé je, že tyto německé dráhy dosáhly Chebu dříve než ty z českého vnitrozemí (Buštěhradská dráha a Dráha císaře Františka Josefa) a Cheb se tak na pár let vlastně stal německým (bavorsko-saským) exteritoriálním železničním uzlem bez napojení na rakouskou/českou železniční síť. Něco málo o historii železnice v Chebu lze nalézt například zde.
Zdroj: časopis Železničář 10/1959, strana 254
A právě pozůstatkem této železniční exteritoriality byla popsaná železniční nocležna, kterou můžeme v Chebu nalézt dodnes. Jen již neslouží železničářům, ani českým ani německým, ale velice pravděpodobně jiné klientele.